Neew school, new problem - 11.díl

2. července 2014 v 0:05 | kate |  New school, New problem
Tááááákže, po dlouhééé době je tu nový díííííl!! :3

Nevím za jak dlouho sem přidám za další díl,taaaakžeeee...:3 Tak snad se vám to bude líbit!♥

Hezké čtení přeji!! :3


Více v Celém článku :)



Někdo mě držel za ruku, kterou jsem měla za zády. Otevřela jsem oči. První, co jsem uviděla, byla bílá a modrá barva. Všude! Na stropě, na stěnách, všude! Až když se mé oči začali rozkoukávat, tak jsem si všimla nějakého malého kovového stolku s kolečkama, na kterém bylo několik kovových předmětů. Další věc co jsem zahlédla, byl opět nějaký modro-bílý stoleček, tentokrát ale s šuplíky. Na něm byly položeny nějaké bonboniéry. Stál hned vedle postele, na které jsem ležela. To snad ne! Jsem v nemocnici! A někdo mě drží za ruku! Kdo? Bála jsem se i jen trochu hnout, aby ten dotyčný nepoznal, že už nespím. Kdo to jenom může být? Ruka mi přišla jako mužská, protože byla hrubší, než ženská. Který kluk, by tu mohl být se mnou? O ne… Nick!
"Pusť mě!" zařvala jsem a trhla rychle rukou a schovala jí na druhou stranu. "Kdy konečně pochopíš, že už tě nechci vidět! Nikdy…!" začala jsem vyřvávat po pokoji a postupně jsem se otáčela, nejspíše k Nickovi. Ovšem… nebyl to Nick, seděl tam Jace. Můj milovaný Jace, který se ani moc nedivil. Když jsem si uvědomila, že tam není Nick a že jsem řvala na svého bratra pro nic za nic, začaly mi téct slzy. "To nic!" utěšoval mě Jace a objal mě. "Chápu tě!…" přitiskl mě k sobě. "… Ale neboj! Ten haj*l už tě nebude otravovat!" Brečela jsem. Na jednu stranu vím, že je dobře, že je tu Jace, ale přece jen… část mého mozku asi doufá, že má Nick opravdu nějaké vysvětlení! I když, jaké? 'Zapomněl jsem, že mám manželku? Chyběla mi nějaká žena?' To asi těžko…
"A jakpak ti je?" zeptal se Jace, když jsem přestala brečet, "Ale… už lépe! Ale nechápu, co se mi vlastně stalo!" řekla jsem zmateně. Nic jsem si totiž nepamatovala. "No… spadla si na té oslavě a způsobila sis docela vážný otřes mozku! Pár dní si tě nechají a pak budeš moci domů! Neboj!" řekl Jace a chytl mě za ruku. "A co na to táta?" zeptala jsem se, i když jsem tušila odpověď. "No, víš… ví o tom, ale teď toho má v práci moc, ale slíbil, že se zítra zastaví!" řekl Jace smutně. Já to ale čekala. Tátu přece vůbec nezajímám! I kdybych třeba umřela, všimne si toho jen, kdyby mu to někdo řekl. "Jasně! To jsem si mohla myslet!…" řekla jsem mrzutě a lehla jsem si. "… Už mě to pěkně štve!" "Laro… vím, jak se musíš cítit, ale táta toho má teď v práci moc! Je na nás sám a navíc, až bude Dan na mateřské, tak většinu výdajů bude platit on! Musíš ho pochopit!" snažil se mi vysvětlit Jace. "Jo, ale uvědomuje si, že má i druhé dítě? Co kdy naposledy kromě peněz udělal pro mě? Chápu… všechno platí, ale já si klidně najdu brigádu, kdyby jenom…" ztišila jsem hlas. "… si na nás někdy udělal čas i jindy než jenom při snídani nebo večeři!" Bylo mi to upřímně líto, chápu ho, ale přece jenom, peníze nejsou všechno a myslela jsem, že by ho mohlo zajímat, že má dítě v nemocnici.
Jace mlčel. "Jaci, chce se mi spát! Nechci tě vyhazovat, ale stejně bych asi nebyla zrovna nejlepší společnost!" přerušila jsem ticho. "Ale prosím tě, nehnu se odsud, dokud neusneš! Chci mít jistotu, že se nic nestane!" řekl mi a načechral polštář. "Děkuji!" ulehla jsem.
Asi po minutě jsem si uvědomila ještě jednu věc. Nick! "Jaci?" otevřela jsem oči. "… mohl by ses prosím postarat, aby sem nemohl…" odmlčela jsem se. Myslet si jeho jméno je lehký, ale vyslovit ho je neuvěřitelně těžké. "Ale Laruško, jsi pozadu! To už je dávno zařízený!" řekl s úsměvem Jace, protože i tak věděl koho myslím a pohladil mě po tváři. "Děkuju!" ulevilo se mi.
Asi po pěti minutách už jsem téměř spala a jenom jsem slyšela kroky odcházejícího Jace.
Otevřely se dveře a ten někdo, kdo těmi dveřmi prošel, si sednul na židli. Byla jsem otočená na druhou stranu, takže jsem si nemohla být na 100% jistá, kdo to je. Co kdyby to byl… ne, to je přece nesmysl! Ten sem nesmí. Musel to být Jace.
"Chytni mě prosím za ruku!" řekla jsem mu a hodila jsem za sebe pravou ruku. Ten někdo, zřejmě Jace, poslechl. Jemně mě chytil za ruku. Ta jeho byla tak příjemně teplá. Jediné, co mě zastudilo, byl nějaký kov na jeho levé ruce. Prstýnek! Jace ale nenosí prstýnek!
"To je úžasný! Ty jsi jí požádal o ruku! Já tě miluju, Ja…" vykřikla jsem, ale když jsem se otočila, abych Jace objala, neseděl tam. Místo něj tam seděl Nick! Jak se sem jenom dostal? Nemají ho sem přece pouštět! Ihned jsem vytrhla ruku z jeho. "Co tu sakra děláš?" vykřikla jsem. "Promiň, musel jsem vědět jak ti je!" řekl a snažil se mě dotknout. Ucukla jsem. "Vypadni nebo za sebe neručím!…" řekla jsem a ukázala ke dveřím. On nereagoval. "… No tak! Tohle tady nemám pro nic!" tentokrát jsem ukázala na ten čudlík, kterým si pacient může přivolat sestru. Nicka to ale evidentně nezajímalo. Nezvedal se. Stále tam seděl a vypadal odhodlaně. Začala jsem ruku přibližovat k tomu tlačítku a chtěla jsem ho zmáčknout. Nick tu přece nemá co dělat! Nechápu, jak se sem dostal.
Fakt, že bych mohla zazvonit, byl Nickovi nejspíš ukradený. Stále tam seděl a pozoroval mě. "Laro…" řekl konečně, když byla moje ruka asi 15 centimetrů od toho tlačítka. Zastavila jsem se a podívala na něj. "…Klidně si zazvoň, ale nic to ve mně nezmění. Možná, že příjde sestra a vyvede mě, ale stejně to nepomůže tomu, abych se odmiloval. Je mi to všechno tak líto! Nevím, co jsem si myslel, ale prosím… nech si to vysvětlit! Potom ti dám už pro jednou pokoj… slibuji!" řekl a bylo na něm vidět, že je mu to líto. Nebo byl prostě jen dobrý herec! "Dávám ti poslední šanci odejít sám, nez problému! Dej mi prosím už pro jednou pokoj a nech mě zapomenout! A ty bys měl taky!" řekla jsem. "… Prosím!" dodala jsem, protože Nick nereagoval. Ale nepomohlo tam, stále se nezvedal a tak jsem pokračovala v přibližování své ruky k tomu osudovému tlačítku. Až když jsem byla asi centimetr od něj, Nick promluvil. "To ale nejde!" Chytl mojí ruku. "…Na to tě moc miluji! Nevzdám se tě bez boje!" řekl a mou ruku v té jeho jemně položil na postel vedle mě. Naklonil se blíž a svou volnou rukou odhrnul vlasy z mého obličeje. "Moc mě to mrzí…" zašeptal. Jeho ústa byly nebezpečně blízko těm mým. "Nicku! Prosím ne! Nedělej to zase!" řekla jsem, ale nemohla jsem se hnout. Něco mě to nedovolilo. Nick taky nevnímal. Blížil se ke mně a já k němu. Nechápala jsem proč, ale nešlo to zastavit. Možná, že bychom se i políbili, kdyby…
"Ehm…" promluvil někdo, kdo právě vstoupil do místnosti. Nick se odsunul. "… omlouvám se, nechtěl jsem vyrušit!" "To nic, stejně už asi půjdu!" řekl Nick a konečně pustil mou ruku. "Zatím ahoj, Laro!" rozloučil se, ale těsně před tím, než vyšel, se na mě ještě jednou koukl a pusou naznačil "miluji tě". Poté odešel.
"Alexi…" oslovila jsem Alexe, který sledoval Nickův odchod a vůbec se nesnažil maskovat údiv. Div mu nespadla brada. "Laro?" opětoval mi oslovení, jeho tón byl ale poněkud jiný. "…Co to jako mělo být?" zeptal se s údivem. "No… víš, není to, jak si myslíš!" Opřela jsem záda o opěradlo, sedla jsem si. "Super! Takže nemáš někoho jiného!" oddychl si a na stůl do vázy vložil obrovskou kytici růží. Mohlo jich být minimálně 30! "Páni!" vyjádřila jsem své překvapení. "Je úžasná, děkuji!" "Úžasnější jak ty ne! Pro tebe všechno! Jsem rád, že se ti líbí, lásko!" řekl a věnoval mi polibek na tvář. Lásko? To ne! Najednou se mi vybavila včerejší párty a celý její průběh.
"Alexi… prosím tě, není to jednoduchý, ale musím ti něco říct… Posaď se prosím!" řekla jsem a ukázala na křeslo, na kterém ještě před chvílí seděl Nick. Alex si sedl.
"Víš, moc si toho ze včerejška nepamatuji, ale co vím, tak jsem se po dlouhé době zase cítila uvolněně, příjemně, zamilovaně…" Při těchto slovech se Alex usmál. "… no, prostě šťastně, jenže problém je v tom, že to bylo včera, což je pro mě v tuto chvíli strašně dávno." Alex tam seděl a nechápal. "Alexi… alkohol dělá své, to víme oba… a navíc mé vzpomínky! Bylo toho na mě asi trochu moc. Nevím, jestli tu teď neříkám nesmysly, ale nechci tě vodit za nos. Nechci ti dávat falešnou naději a už vůbec ti nechci lhát. Ty jsi skvělý kluk a myslím,… tedy vím, že si zasloužíš někoho lepšího. Někoho, kdo tě políbí, bude s tebou tancovat a bude vědět, že si tím jenom nečistí hlavu, ale že tě vážně miluje!" dořekla jsem a doufala, že pochopí.
Čekala jsem, až promluví, ale on tam nehybně seděl a mlčel. Trpěla jsem tím. "Můžu se tě na něco zeptat?" konečně promluvil. "Samozřejmě! Na cokoli!" řekla jsem se štěstím v očích, že už nemlčí, to mě ale v zápětí přešlo. "Proč?" položil teda Alex svůj dotaz. "Co proč?" zeptala jsem se nechápavě. "Proč to říkáš takhle?" snažil se vysvětlit, ale já stále tápala. "Jak takhle?" "Takhle! Bez kousku naděje! Co se stalo, že je pro tebe včerejšek tak bezcenný?" začal na mě z části naštvaně a z části smutně. "Alexi…" neměla jsem slov. "… to jsem ale nikdy neřekla!" "Ne? Ne?!" Alexovi začali téct slzy. "Já jsem takový naiva! Pokaždé musím naletět! Myslel jsem, že už jsem konečně poznal někoho, s kým budu zase šťastný! Někoho, s kým zapomenu na…" odmlčel se. "No prostě nechápu, jak jsem si to mohl vykládat jinak! Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že to pro tebe něco znamenalo! Pro tebe…! Pochybuju! Pro tebe to byl jenom nezávazný flirt! Jenom možnost, jak se na můj účet pobavit! Jen nechápu, jak jsem ti mohl věřit!" zvedl se a odcházel. "Počkej!" zvolala jsem za ním, ale on mě ignoroval. "Myslel jsem, že jsi jiná…!" otočil se ještě ve dveřích a zabouchl za sebou. "Jsem!" vykřikla jsem, ale už bylo pozdě. Byl pryč. "Já ale jsem jiná!" zašeptala jsem ještě, i když jsem si tím nebyla až tak jistá. Co když jsem opravdu ta příšerná potvora, která jenom využila Alexe pro to, aby si vyčistila hlavu a dokázala si, že o ní kluci ještě jeví zájem!" Co když jsem opravdu ta zrůda, kterou jsem vždycky chtěla ve filmech uškrtit.
Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Pořád jsem si v hlavě promítala 'Myslel jsem, že jsi jiná!' a nemohla jsem tomu uvěřit. Právě jsem se pohádala s klukem, který mě opravdu miloval. S klukem, který mi nelhal. S klukem, který mi najednou začal šíleně chybět. S Alexem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anett • bellathorne-official Anett • bellathorne-official | Web | 3. července 2014 v 15:00 | Reagovat

Mně to připadá jako knížka O.o Nechcete to někdy vydat?:D:D:D Berte to jako kompliment :D:D Ne, fakt, je to úžasné :)
A krásný letní layout!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama