New school, new problem - 5. díl

17. listopadu 2013 v 11:00 | kate |  New school, New problem
Dobré ráno... teda, jestliže se 11 hodin dá považovat za ráno... tento článek je přednastavený, ale jak se znám, tak jsem buď ještě nevylezla a nebo ještě spím! :D Takže tato doba pro mě je ráno :)
Teď k příběhu... tento díl je dloooooouhý!! Asi nejdelší, ale nevím, nechce se mi to počítat :D Každopádně věřím, že se tu najde nějaký zlatý člověk, co si to přečte... všem vám moc děkuju, že to vůbec čtete a ty komentáře O.o Děkuju moc a moc!!!
Dnešní díl bude docela zajímavý (podle mého názoru)... myslím, že se tu "vyřeší" hodně věcí ohledně Jace a podle mě si ho oblíbíte.. pro mě je to nyní jedna z oblíbených postav (ano, i já mám oblíbené postavy :D) a chtěla bych mít takovýho bratra :)
Na druhou stranu nevím, jestli pro vás Nick neztratí nějaké "body oblíbenosti"... uvidíme! Prostě čtěte a samozřejmě se se mnou v komentářích podělte o své názory!!! Jsem za každý koment vděčná, protože jsem ráda, že můžu vidět ten příběh i z úhlu pohledu čtenáře! :D
A ještě poslední věc.... nějako mi to sem nešlo přidat celý, asi toho bylo už moc (ale povolených 40 000 znaků to určitě nemělo, tak nechápu :D -_-) tak to přidám na dvakrát... další část tu čekejte tak za deset minut :)
Jinak opět.. co se týče ilustrační koláže, která bude u každého dílu jiná... zvětšíte jí kliknutím na ní! :)
Ještě musím zmínit spoluautorku... děkuju za pomoc samozřejmě -KriSty- :)

Více v Celém článku :)


Hmm…copak to tu voní? Ráno mě vzbudila úžasná vůně. Vedle mě nikdo neležel. Zvedla jsem se a šla jsem do kuchyně. "Dobré ráno miláčku!" řekla jsem hned, jak jsem ho uviděla. Ten se na mě koukl. "Páni, včera jsem si v té tmě nějak zapomněl všimnout… to triko ti sluší víc jak mě!" políbil mě. "Ale teď už mazej zpátky do postýlky! Měla by ses stydět! Zkazila jsi mi celý překvapení!" řekl a usmál se. "No dobře no…" Odešla jsem zpátky do postele.

Po chvilce přišel i Nick s tácem s asi pěti palačinkami. Uvnitř byla marmeláda a na povrchu byla šlehačka. Položil to na noční stolek. Dal mi pusu a sedl si vedle mě. Podal mi vidličku a na samostatný talíř mi nabral jednu zavitou palačinku. "Je libo kakao?" do ruky uchopil krabičku s kakaem. "Ano prosím." Odpověděla jsem. Po těchto slovech mi šlehačku na palačince posypal troškou kakaa. Snědla jsem jí. Chutnala úžasně! "Děkuju! Byla vynikající!" řekla jsem. Nick mi nandal další a opět jsem jí snědla. On snědl ostatní tři, protože jsem už nemohla.

"Tak a teď ranní rozcvička!" řekl Nick a já ho nechápala. "Co myslíš?" zeptala jsem se. "Pojď!" pomohl mi vstát a odvedl mě kousek od postele. Na zem položil takovou slabou žíněnku. "Lehni si na záda!" řekl mi. Poslechla jsem. Lehla jsem si a čekala, co bude. On položil ruce vedle mé hlavy. Jednu na pravou a druhou na levou stranu. Nohy dal stejným způsobem vedle mých noh. Byl v poloze jako by chtěl dělat kliky. Copak se zbláznil? Asi jo. Začal totiž dělat kliky. Jediným rozdílem od normálních klik bylo to, že mi pokaždé, když byl dole, dal polibek. "To takhle cvičíš pořád?" zeptala jsem se. "No jasně! Jen dneska je to trochu… jiný!" řekl se a začal se smát. "19, 20!" počítal kliky. "I když se mi dneska nějak nechce končit, budeme muset! Teda, jestliže chceme stihnout školu!" řekl a vstal. Natáhl ruku a pomohl mi taky vstát. Koukla jsem se na hodiny. Bylo půl 7. Naštěstí máme ještě čas. "A musíme tam?" zeptala jsem se a přitáhla si ho k sobě. "Bohužel ano!" dal mi krátký polibek na čelo. "Běž se převléct!" "Proč? Bych mohla jít v tomhle, ne?" řekla jsem, chytla jsem dolní část trika a začala se točit. Smála jsem se. "To víš, že jo!" řekl ještě Nick a šel se taky převléct. Tak jsem si vzala oblečení, které jsem měla vedle postele na zemi a oblékla si ho. Asi za čtvrt hodiny jsme odcházeli. Nastoupili jsme do auta a jeli jsme. Nejprve k nám. Musela jsem si vzít učení. Když jsme přijeli, tak jsem rychle vběhla do domu. Pro jistotu jsem zavolala "Haloo!" Nikdo se neozýval. Vběhla jsem do pokoje, do tašky naházela učení a běžela jsem zpátky k autu. Nick v něm poslušně čekal. Nasedla jsem a mohli jsme vyrazit. Opět mi zastavil u jídelny. Kolem nikdo nebyl a tak jsem vystoupila. "Odpoledne zase ve stejnou hodinu, jasné?" řekl mi ještě. "Nebojte, pane učiteli, na doučování určitě dorazím. Zatím nashle!" řekla jsem a zabouchla. Ani nevím, proč jsme hráli takovou komedii, když kolem nikdo nebyl. Šla jsem pomalu do školy.

První hodinu jsme měli biologii, která byla v pohodě. Učitelka, kterou na ní máme je fajn. Poté jsme měli Chemii. Poté angličtinu! Měla jsem štěstí… měli jsme suplování. Alespoň žádný blbý kecy od Greenwoldové. To bych dneska asi nepřežila. Potom dvě hodiny tělocviku. A potom… potom jsme měli matiku! "Dobrý den! Posaďte se!" řekl Nick hned poté, co přišel. "Dneska vás budu zkoušet na známky, stihnu ale jenom pár lidí, ale ostatní budete ticho, jasný? Nebo vám rozdám testy! Koho vezmeme prvního? Je tu nějaký statečný dobrovolník?" Nikdo se nehlásil. "Dobrá… vezmeme to tedy náhodně!" A sakra… co když vyvolá mě? Další pětka?! Už třetí! Určitě vyvolá mě! "Bene pojď!" řekl a mě spadl kámen ze srdce. Otevřela jsem si učebnici a sešit a začala se učit. Musela jsem! Je to sice Nick, ale mé známky… všichni by poznaly, že je v tom protekce! Bude vyvolávat tak minimálně šest lidí a byl by zázrak, kdybych tam nebyla! Najdnou mě ani nezajímalo, že je ve třídě Nick… učila jsem se, co nejvíc to šlo. "Dobře Bene, dám ti za dva, ale příště to bude trochu přesnější a rychlejší, dobře?" napsal Benovi do žákovské knížky známku a koukal se po třídě, koho by mohl vyvolat teď. Tuhla mi krev v žilách. Za další pětku by mě táta zabil. Koukla jsem se na Nicka. Koukal se mi do očí. Jo… teď půjdu já! "No tak třeba ty…" Už jsem se chystala na to, že půjdu. Vzala jsem si do ruky žákovskou a chtěla jsem jít. "…Rebeco! Pojď!" Ufff… Rebeca vstala a šla k tabuli. Opět jsem se ponořila do knihy. Bec byla ale hodně chytrá, takže byla za chvilku zpět. Nick se opět rozhlížel po třídě. "No…třeba…" Teď půjdu já! Prostě to cítím! "Jaku! Pojď k tabuli!" No tak ne! Rozhodla jsem se nevnímat, koho vyvolává. Jestli vyvolá mě, poznám to. Ponořila jsem se do knížek a vůbec jsem nevnímala okolí. Učila jsem se. Možná, že už jsem to začala chápat, ale nevím, měla jsem strach. Zvedla jsem oči od učení. Zkoušel zrovna Emmu. Moc jí to nešlo. Dostala za 3. Teď už mě nevyzkouší. Zavřela jsem učebnici. Nick se koukl na hodinky. "Tak stihneme ještě jednoho!" řekl. A sakra! Pomoc! No… když mě nevyzkoušel za celou hodinu, tak jako poslední přece nepůjdu. "Tak… Laro! Pojď ty!" Cože? Moje srdce se na chvíli zastavilo. Jak já jsem blbá! Proč jsem se neučila? Zvedla jsem se, na stůl jsem mu položila žákovskou a vzala jsem si do ruky křídu. "Tak Laro, napiš si…" opravdu mě chce zkoušet! Nedělal si srandu! Chtěla jsem začít psát, ale strašně se mi klepala ruka.

Vtom zazvonilo. Koukla jsem se na něj. "No… Laro, asi si tě budeme muset nechat na příště! Musím si ještě něco zařídit!" mrkl na mě. Ze srdce mi nespadl pouhý kámen, ale přímo jeden obrovský balvan. Ulevilo se mi. Vděčně jsem se na něj usmála a šla jsem si sednout. Přetrpěla jsem ještě dvě hodiny a mohla jsem konečně odejít. Těšila jsem se na odpoledne, ale dneska opravdu musím zabrat!

Dneska jsem končila v dobrou hodinu, takže jsem akorát stihla autobus. Přijela jsem domů. "Ahoj tatí!" zavolala jsem hned u vchodu. Nic se neozývalo. Měl být ale přece doma! "Čau ségra!" pozdravil mě Jace. "Čauky! Kde je táta?" zeptala jsem se. "Jel si prý něco zařídit!" řekl mrzutě. Ten je zase příjemný! "Půjdu pryč, okej?" oznámila jsem mu. "Jo, dobře! Ale do sedmi ať jsi doma. Táta má přijít o půl osmý a chce si prý udělat společnou večeři. A mimochodem… Kde jsi byla včera večer?" řekl mi. Sakra. "No… byla jsem u Bec! Přespala jsem tam!" snažila jsem se, aby to znělo co nejvěrohodněji. "Aha… tak čau!" řekl a odešel do pokoje. Já jsem šla do svého. Tašku jsem hodila na postel a šla jsem se převléct. Dneska jsem si vzala bílé roztrhané úzké džíny. Jako triko jsem zvolila volné červené triko. Na uši jsem nasadila náušnice ve tvaru růží. Na krk jsem si pověsila stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru srdíčka. Na ruku jsem opět navlékla náramky, tentokrát zlaté a svázané červenou stuhou. V rychlosti jsem si nalakovala nehty, protože mi zbýval čas a minulý lak už jsem měla sloupaný. Zvolila jsem červenou barvu. Nazula jsem si červené boty na podpatku a vzala jsem si kabelku jako včera. Měla jsem v ní vše připravené a k mému oblečení se hodila. Mohla jsem vyrazit. "Čau!" rozloučila jsem se ještě jednou s bráchou. Ten se ani neozval.

U Nicka jsem byla během pár minut. "Ahojky miláčku!" otevřel mi při těchto slovech. "Čau!" řekla jsem mu chladně. "Děje se něco lásko? Provedl jsem něco?" Zeptal se nechápavě. "Ne! Promiň, nechtěla jsem být hrubá, ale bra…" "To nevadí!" skočil mi do řeči. "Neomlouvej se! Nemáš to nejjednodušší!" políbil mě. "Tohle mi ale vždycky zvedne náladu, víš?" polibek jsem mu vrátila.

Automaticky jsem šla do kuchyně a sedla jsem si ke stolu. Dneska jsem tu opravdu hlavně kvůli učení. A Nick je prostě jenom bonus. "Jo takhle se na tebe musí!" řekl mi. "Co?" nechápala jsem. Co tím myslí? "No, už vím jak na tebe! Dnešek se vyplatil!" začal se smát. "Cože?" stále jsem nechápala. "Dneska jsem tě ve škole trochu zlobil, nevšimla sis?" nepřestával se smát. "Ty jsi to dělal naschvál?" řekla jsem naštvaně. "Jo… bylo sranda sledovat tvoje pohledy. A jak jsi šla k tabuli, měl jsem co dělat abych se nezačal smát!" opět se začal smát. "Ale koukal jsem, že si se učila. Takže ti ta hodina určitě něco přinesla, že? Ukaž se mi!" sedl si vedle mě. To je poprvé co si při doučování sedl vedle mě. Vždy si sedá naproti. Vzala jsem si teda sešit a on mi podal zadání. Spolu jsme počítali. Až jsem se divila, jak mi to šlo. Asi mi ta hodina opravdu něco dala. Těch rovnic bylo ale moc. Hlava mi už přestávala normálně fungovat. Byla přetížená.

"Nicku… chci pauzu! Už mě z toho bolí hlava!" řekla jsem. "Dobře…úplně se z tebe kouří!" začal se smát. "Mám ti přinést prášky na hlavu?" zeptal se. "Nevím, jestli by to pomohlo, ale vím, co určitě pomůže!" přitáhla jsem ho k sobě a chtěla jsem ho políbit. Když v tom práskly vchodové dveře. Na Nickovi bylo vidět, že se lekl. V očích jsem mu viděla strach. Proč by se tak bál? "Neboj… mohl to být jenom průvan!" zašeptala jsem. "Ne, počkej!" odstrčil mě od sebe.

"Halo Nicku! Kde jsi, lásko?" uslyšela jsem z verandy ženský hlas. Lásko? Kdo to je? Matka? Babička? Nebo… vtom přiběhla do kuchyně malá, roztomilá, asi tříletá holčička a skočila Nickovi kolem krku. "Tatíííí!" křičela a to dost hlasitě. "Ahoj sluníčko! Jakpak si se měla?" zeptal se jí. Ona se tím dětským hláskem rozhovořila o všem možném. Myslím, že jí nevnímal, koukl se na mě. "Promiň!" naznačil pusou. Byla jsem úplně mimo. Dobrá, kdyby mi zapomněl říct, že má třeba psa, je to pochopitelné, ale dítě? Do místnosti vešla vysoká krásná žena. "Ahojky lásko!" nahnula se k němu a políbila ho na tvář. "Promiň, že jsme přijeli dřív, ale strašně si nám chyběl, víš?" Na ruce měla tato žena krásně blyštivý prsten velmi podobný tomu, co nosí Nick. To snad ne! Myslela jsem, že ho nosí jen tak. Že je dárek třeba od jeho matky. Vůbec nevypadal jako svatební. Nechápu, jak jsem si toho mohla nevšimnout, jak jsem mohla být tak blbá. Jak mi to mohl neříct? Nemá jenom dceru, má i manželku! "Jé, promiň, nevšimla jsem si, že máš doučování!" řekla asi tedy jeho žena. "Dobrý den." Pozdravila jsem jí. "Ahoj! Já jsem tady Nickova manželka, klidně mi ale tykej! Jsem Jessica, ale radši jsem, když se mi říká Jess!" představila se mi. "A tohle…" vzala do náručí tu roztomilou malou holčičku "…je naše dcera Gracie!" představila i svou dcerku. "A jak se jmenuješ ty?" zeptala se. "Lara,…" začal mluvit Nick. "… Lara Jackson!" řekl. "Děkuju Nicku, ale myslím, že by to zvládla sama, že…" odmlčela se. "…Laro!" dořekla jsem. "No… pane učiteli, asi už půjdu. Myslím, že už to všechno moc dobře chápu!" řekla jsem, koukla se na Jessicu, která asi myslela rovnice, ale já samozřejmě myslela něco jiného. I když, vlastně jsem to nechápala. Jak mi mohl zatajit tak podstatnou věc? Vstala jsem, chytla jsem kabelku a rychlým tempem jsem šla do verandy. "Nashledanou!" ještě jsem pozdravila jeho manželku. "Počkej Laro!" křičel za mnou Nick. Ignorovala jsem ho. Slyšela jsem za sebou ještě, jak se zvedl a šel za mnou. Bylo ale pozdě, to už jsem totiž otevírala hlavní dveře a odcházela jsem. "Počkej Laro! Neodcházej ještě! Myslím, že to nechápeš!" Opět jsem ho ignorovala. Stále nechápu, jak mě mohl takhle podvést! Co mě, jeho ženu! I když jí nenávidím, je mi jí upřímně líto. Nechtěla bych mít doma takového sukničkáře. Do očí se mi draly slzy. Celou cestu jsem běžela, co nejrychleji jsem uměla. Chtěla jsem už být doma, zalehnout do postele a brečet, brečet a stále jenom brečet!!

U vchodových dveří jsem si utřela z obličeje slzy a odhodlaně jsem vstoupila. V jídelně byl asi Jace, ale nechtěla jsem s ním mluvit. Prošla jsem bez ničeho. Šla jsem do pokoje. "To už mě jako ani nezdravíš?" zakřičel na mě brácha a vyšel z jídelny za mnou. "Sakra co ti je?" vyjela jsem na něj. "Co by mi mělo být? To ty tu nezdravíš!" řekl ještě docela klidně. To já jsem byla jako v ohni. Byla jsem tak šíleně naštvaná. "Proč jsi na mě tak hnusný?? Ne jen dnes… pořád! Nevím co se mezi tebou a Daniel stalo, ale uvědom si, že na světě nejsi jenom ty! I ostatní mají problémy, ale nejsou kvůli nim na všechny ostatní hnusný!" rozbrečela jsem se. "Laro!" řekl mile. "Ne! Nech mě mluvit! Vždycky jsi pro mě byl ten úžasný brácha! Byl jsi pro mě opora, vzor! Ale posledních pár dní jsi na mě šíleně hnusný. Chápu, někdy se člověk špatně vyspí, ale pořád?" i přes pláč jsem na něj křičela. Nechtěla jsem se hádat, ale nešlo to. "… A já jednou nepozdravím a už je to pohroma? Nejdřív se koukni na sebe! Opravdu netuším, co ti Dan udělala, ale upřímně? Ani mě to už nezajímá! Ne… protože tebe taky nezajímají moje problémy!" zakřičela jsem na něj a utekla jsem do pokoje. Lehla si na postel a brečela jsem, brečela a brečela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama